„Než to však udělali, pohřbili své zesnulé – přímo tady, v masovém hrobě na břehu řeky Kolymy.“ Ukázal do jámy na zmrzlou paži. „V důsledku záplav dochází k erozi břehů. Permafrost se rozpouští a brzy odhalí celá těla. Potom tady začne čenichat místní fauna, stanou se z nich přenašeči a dřív, než se nadějeme, budeme čelit nové epidemii.“
Renault na chvíli zapomněl dýchat a jen sledoval, jak jeden ze žlutých výzkumníků dole v jámě seškrabává vzorky tkáně z rozkládající se paže. Takový objev byl docela vzrušující; do doby před pěti měsíci poslední přirozená epidemie pravých neštovic vypukla v Somálsku roku 1977. WHO v roce 1980 prohlásila tuhle nemoc za vymýcenou. A přesto tady teď stáli nad doslovným hrobem, o kterém se vědělo, že se hemží nebezpečným virem, který by mohl vyhladit populaci velkoměsta během několika dní – a jejich prací bylo to vykopat, ověřit a poslat vzorky Světové zdravotnické organizaci.
„V Ženevě to budou muset potvrdit,“ řekl Cicero tiše, „ale pokud jsou mé spekulace správné, právě jsme vykopali osm tisíc let starý druh viru pravých neštovic.“
„Osm tisíc?“ zopakoval Renault. „Myslel jsem, že jste říkal, že ta osada tady byla na konci devatenáctého století.“
„Ale ano!“ řekl Cicero. „Otázka však zní, jak se oni – izolovaný nomádský kmen – k něčemu takovému dostali? Řekl bych, že podobným způsobem. Vykopali jámu a narazili na něco, co v ní leželo dlouhou dobu ve zmrzlém stavu. Druh viru, který byl nalezen v mršině toho karibu před pěti měsíci pocházel až z holocénu.“ Postarší virolog nemohl spustit oči z paže vyčuhující ze zmrzlé zeminy pod nimi. „Renaulte, podej mi tu krabičku, prosím.“
Renault vzal ocelovou vzorkovnici a postavil ji na zmrzlou zemi poblíž okraje jámy. Odklapl čtyři přezky, které ji zajišťovaly, a otevřel víko. Uvnitř ležela zbraň MAB PA-15, kterou si tam předem schoval. Byla to stará pistole, ne však příliš těžká. S plným zásobníkem na patnáct nábojů a jedním v komoře vážila jen něco kolem jednoho kila.
Zbraň patřila jeho strýci, veteránovi francouzské armády, který bojoval v Magrebu a Somálsku. Ale mladý Francouz zbraně rád neměl; byly příliš přímé, příliš diskriminační a na jeho vkus moc umělé. Ne jako virus – dokonalý přirozený nástroj schopný eliminovat celé druhy, systematicky a zároveň nestranně. Lhostejný, neústupný a prudký; přesně takhle se potřeboval zachovat v danou chvíli on.
Sáhl do ocelové vzorkovnice a vzal do ruky zbraň, ale na moment zaváhal. Nechtěl ji použít. Ve skutečnosti mu Cicerův nakažlivý optimismus a jiskra v jeho oku dost přirostly k srdci.
Všechno však musí jednou skončit, pomyslel si. Čeká na tebe další zkušenost.
Renault se s pistolí v ruce postavil. Odklapl pojistku a bez emocí jako blesk z čistého nebe střelil dva výzkumníky stojící na každé straně jámy do prsou.
Dr. Bradleeová při nečekaném třaskavém zvuku zbraně polekaně vykřikla. Začala rychle couvat, ale po dvou krocích ji dostihly dvě střely z Renaultovy zbraně. Anglický doktor Scott se jen chabě pokusil vylézt z jámy, než ji Francouz jediným výstřelem do jeho hlavy proměnil v jeho hrob.
Výstřely byly hromové, ohlušující, ale v okruhu tisíců kilometrů nebyla žádná živá duše, která by je slyšela. Téměř žádná.
Cicero stál jako solný sloup, paralyzovaný šokem a strachem. Renault během pouhých sedmi vteřin ukončil život čtyř lidí – pouhých sedm vteřin, aby se výzkumné pracoviště proměnilo v masovou vraždu.
