Jednu ruku měl volnou.
Natáhl ruku a zběžně odjistil přezku popruhu na levé ruce.
Obě ruce měl volné.
Uložil sponku zpět pod přikrývku a vytáhl horní polovinu pera, kterou pevně sevřel v dlani tak, aby mu z ní vyčuhovala jen ostrá špička.
Mladší z policistů před jeho dveřmi náhle vstal. Rais zadržel dech a předstíral spánek. Elias nahlédl dovnitř, aby ho zkontroloval.
„Mohl bys zavolat Francise?“ řekl Elias německy. „Musím na hajzl.“
„Jasně,“ řekl Luca a zívl. Přes vysílačku zavolal dolů nočnímu nemocničnímu hlídači, který obvykle stál za pultem na prvním podlaží. Rais viděl Francise několikrát; byl to starší, hubený chlapík, kterému mohlo táhnout na šedesát nebo mu už šedesát bylo. Měl u sebe zbraň, ale jeho pohyby byly pomalé.
Přesně v tohle Rais doufal. Ve svém stavu, kdy se stále zotavoval, se mu nechtělo stanout proti tomu mladému policistovi.
O tři minuty později přišel Francis ve své bílé uniformě a černé kravatě a Elias vyrazil k toaletám. Dva muži přede dveřmi si vyměnili pár zdvořilostních frází a Francis s těžkým povzdechem zaujal Eliasovo místo na plastové židli.
Čas jednat.
Rais opatrně sklouznul na kraj postele a položil chodidla na studenou dlažbu. Už to byla nějaká doba, co naposledy používal svoje nohy, ale věřil si. Věřil, že mu svaly nezakrněly do takové míry, aby nezvládly to, na co je potřeboval.
Opatrně a potichu se postavil – a pak se mu podlomila kolena. Zachytil se za okraj postele, aby neupadl, a vrhl pohled k otevřeným dveřím. Nikdo nepřišel; konverzace pokračovala. Ani jeden z mužů nic neslyšel.
Rais roztřeseně stál, popadal dech a pokusil se udělat několik tichých kroků. Nohy měl sice slabé, ale vždycky dokázal najít sílu na to, co zrovna potřeboval udělat – a teď potřeboval být silný. Jeho nemocniční košile byla na zádech otevřená a volně kolem něj povlávala. Takový neslušný oděv by mu jen překážel, takže si ho strhl a stál v nemocničním pokoji bez ostychu úplně nahý.
S hrotem propisky sevřeným v pěsti se postavil těsně vedle otevřených dveří a pak tiše zapískal.
Oba z mužů ho zjevně slyšeli, jelikož se ozvalo zaskřípání židlí, když vstali ze svých míst. Ve dveřích se objevil Luca a nakoukl dovnitř.
„Mein Gott!“ zašeptal, když zběžně vstoupil dovnitř a všiml si prázdné postele.
Francis ho následoval, ruku položenou na rukojeti zbraně.
Jen co starší z mužů překročil práh, Rais vyskočil kupředu. Vrazil hrot propisky do Lucova hrdla a zakroutil s ním, aby mu přetrhl krční tepnu. Z otevřené rány vystříkla krev a hojně potřísnila protější stěnu.
Pustil propisku a přiskočil k Francisovi, který se pokoušel vtasit svou zbraň. Odklapnout, tasit, odjistit, zamířit – reakce starého strážného byly pomalé a stály ho několik drahocenných sekund, které jednoduše neměl k dispozici.
Rais mu uštědřil dvě rány, jednu směrem nahoru těsně pod pupek, okamžitě následovanou druhou přesně na solar plexus. První ho přinutila zprudka se nadechnout, zatímco druhá mu vyrazila dech a ten náhlý, šokující efekt, který to mělo na zmatené tělo, bylo rozmazané vidění a někdy ztráta vědomí.
Francis zaklopýtal a klesl na kolena. Rais se prosmýkl za něj a jedním plynulým pohybem zlomil strážníkovi vaz.
Luca se držel za krk, ze kterého mu nezadržitelně tekla krev, a vydával ze sebe bublavé zvuky. Rais to sledoval a počítal do jedenácti vteřin, dokud muž neztratil vědomí. Bez zastavení krvácení zemře ani ne do minuty.
