Omar opatrně vyjmul skleněnou ampulku z kapsy. Nevypadala, že by uvnitř ní něco bylo, nebo to něco bylo neviditelného jako vzduch nebo plyn. Ale na tom nezáleželo. Věděl moc dobře, co s tím má udělat. První krok už splnil: došel do města. Druhý krok provedl na lavičce ve stínu hotelu Raval.
Stiskl kuželovitou skleněnou špičku ampulky mezi dvěma prsty a úsporným, avšak hbitým pohybem ji vytrhl.
Do prstu se mu zabodl malinkatý střípek skla. Sledoval, jak se začíná formovat kapka krve a odolával nutkání strčit si prst do pusy. Namísto toho udělal, co mu řekli – přiložil si zkumavku k nosu a zhluboka se nadechl.
Jen, co to udělal, se mu žaludek stáhl panikou. Khalil mu neřekl žádné podrobnosti o tom, co by měl po tomhle kroku čekat. Jen mu řekl, aby chvíli počkal, takže přesně to udělal a snažil se při tom zůstat v klidu. Sledoval, jak do hotelu přicházejí lidé, jak další odcházejí, každý z nich v okázalém, ostentativním oděvu. Byl si víc než vědom svého skromného odění; svého obnošeného svetru, flekatých tváří, vlasů, které byly příliš dlouhé a neupravené. Připomněl si, že marnivost je hřích.
Omar seděl a čekal, že se něco stane, že ucítí, jak si nějaká neznámá síla razí cestu jeho tělem, ať už „to“ bylo cokoliv.
Necítil nic. Žádný rozdíl.
Uplynula celá hodina, takže nakonec vstal z lavičky a vydal se procházkovým tempem na severozápad, pryč od fialového, válcovitého hotelu a dál směrem k centru města. Sešel po schodech dolů do první stanice metra, na kterou narazil. Španělsky číst nedokázal, ale nepotřeboval vědět, kam jede.
Za eura, která mu dal Khalil, si koupil lístek a pak stál nehnutě na platformě a čekal, než přijedou vozy. Stále necítil žádný rozdíl. Možná, že špatně odhadl charakter téhle zásilky. Přesto musel udělat ještě jednu věc.
Dveře se se zahučením otevřely a on vstoupil dovnitř spolu s davem, který se na něj tiskl ze všech stran. Ve voze metra bylo narváno; všechna sedadla byla obsazená, takže se Omar postavil a chytil se jedné ze železných tyčí, které vedly paralelně s délkou vozu těsně nad hlavou.
Jeho poslední instrukce byla ze všech nejjednodušší, ačkoliv ho nejvíc mátla. Khalil mu řekl, aby nasedl na metro a „jezdil, dokud bude moct“. To bylo všechno.
Celou dobu si Omar nebyl jistý, co tím myslel. Ale když mu na čele začal vyrážet pot, jeho teplota začala stoupat a žaludek začal být jako na vodě, začínal mít podezření.
Jak čas plynul, vlak se kolíbal a svištěl po kolejích, jeho symptomy se začaly zhoršovat. Cítil se, jako by se měl každou chvíli pozvracet. Vůz s trhnutím zastavil na další stanici a když začali nastupovat a vystupovat další lidé, Omar začal na sucho dávit. Cestující se od něj znechuceně vzdálili.
Měl pocit, jako by měl žaludek zasukovaný v bolestivém uzlu. Na půl cesty k další stanici si zakašlal do dlaně. Když ji odtáhl od úst, jeho roztřesené prsty byly vlhké tmavou, lepkavou krví.
Žena, která stála hned vedle něj, si toho všimla. Ostře na něj začala něco chrlit španělsky. Mluvila rychle, oči rozšířené šokem. Ukázala na dveře a drmolila dál. Její hlas se jako by vzdálil, když Omarovi v uších začalo pískat, ale odhadoval, že se dožadovala, aby urychleně vystoupil z vozu.
Když se dveře znovu se zahučením otevřely, Omar vyklopýtal ven a málem na platformě upadl.
Vzduch. Potřeboval na vzduch.
Alláhu, ochraňuj mě, pomyslel si zoufale, když se potácel směrem ke schodům, které vedly nahoru na ulici. Vidění se mu rozostřilo přes slzy, které se mu mimoděk začaly sbíhat v očích.
