Koks - страница 2

«Kde je brácha?» zopakovala svůj dotaz.

«Je mrtvý,» ukecl jsem se, ani nevím proč.

Dívka se otřásla, vrhla na mě nevěřící pohled a pomalu si sedla na postel. Zabořila obličej do dlaní. Honza se na mě vyčítavě podíval, prohlédl si průkaz a vrátil ho majitelce.

Na dveře někdo zaklepal.

«Budeme muset všichni pryč,» rozhodl Honza. «teď tady budou pracovat technici…»

«Nejsem umytá,» potichu řekla dívka, «a taky si potřebuji vyčistit zuby.»

«To vše musí počkat,» Honza otevřel dveře a můj byt zaplnili věcně se tvářící lidé s kufříky v rukou. «Jdeme,» zopakoval směrem k Michalově sestře.

Vzal jsem dívku za loket, sebral její kabelku a vyvedl ji z místnosti. V předsíni jsem jí strčil do ruky žvýkačku. Dívka tiše špitla:

«Díky,» a ukázala na igelitovou tašku, stojící v rohu. «Můžu si vzít své věci?

«Můžete,» svolil Honza.

Vyšli jsme z domu. Zlata vrhla letmý pohled na přikrytou igelitem mrtvolu a okamžitě odvrátila tvář. Gesto plné zoufalství. Celkem vzato se ale vzhledem k tragické události chovala obstojně. Žádné hysterické výlevy se k mé velké úlevě nekonaly. Nesnáším totiž ženské slzy a pláč, natož nářek a křik.

V doprovodu Honzy jsme odešli do paralelní ulice, kde byla místní policejní stanice. Tam jsem strávil čas až do oběda. Vyprávěl jsem do protokolu o bytě, o nájemníkovi, o esemesce.

Když jsem konečně opustil okrsek, tak na mne na chodníku čekal Honza. Stál tam a kouřil cigaretu. Mžoural na slunce a blaženě se usmíval.

Mě však nebylo do úsměvů. Navíc jsem dostal hlad. Natolik ukrutný, že bych bral i tvrdý chleba. Tělo si žádalo jídlo. Dost možná, že to ale byla reakce na prožitý stres.

«Pojďme na oběd,» navrhl jsem příteli.

«Ve službě nepiju,» zazubil se Honza a s požitkem vdechl novou porci tabákového kouře.

«Nemluvím o pití, mluvím o jídle,» usmál jsem se poprvé toho dne.

«Tak to je jiná,» přikývl můj detektiv. «Musím se ale nějak uvolnit.»

«Udělej to, prosím,» obešel jsem Honzu a postavil se na závětrnou stranu, «mám nekontrolovatelný záchvat hladu. Od nervů. Takže si pospěš. Nebo spáchám nějaký trestný čin a budeš mě mít na svědomí.»

Honza zamáčkl cigaretu o víko popelnice, vhodil nedopalek dovnitř a vytáhl telefon. Vzdálil se a s někym chvili mluvil, pak se vrátil.

«Mám půl hodiny,» řekl bez okolků. «Jsem taky hladovej. Ale platíš ty.»

Přikývl jsem a kvapem jsme se vydali na Václavák. Honza projevil zájem o KFC hned na rohu, prý to bude rychlý, ale já jsem ho odradil a zatáhl do Výtopny o něco níže na náměstí. Na chvíli jsem si odskočil na záchod, kde jsem studenou vodou jakž takž odstranil krvavé cákance na botech a kalhotách.

Objednali jsme dýňovou polévku, croissanty, kávu a minerálku. Obsluha byla rychlá. Polévka se zasloužila o příjemné teplíčko v prázdném žaludku.

«Kdy mi vrátí klíče od bytu?» zeptal jsem se kamaráda. „ A co mám dělat s jeho věcmi?»

«Já ti zavolám,» řekl Honza a namočil si croissant do kávy, «tam teď kolegové pracují. První verze: sebevražda pod vlivem narkotik.»

«No jo,» řekl jsem, «bylo by lépe, kdyby mi nejprve dluh vrátil a skočil až poté.»

Honza se ušklíbl.

«Tak abys věděl, z peněz se v bytě našla pouhá stokoruna,» řekl, «ležela na parapetu. A to je vše. Ani o halíř víc. Nepočítáme-li ovšem takový dva gramy koksu, co ležel na tom stolku na terase. Mimochodem, přepočteno na peníze dělá to přibližně deset tisíc. Kolik ti vlastně dlužil?»