Koks - страница 4

«A odkud jsi?» přehodil jsem výhybku, jak situace vyžadovala. Proti mému tykání neprotestovala.

«Z Pavlova,» již klidněji řekla Zlata, «je to tam, kde se seriál natáčel, o vinařích. Možná, žes ho viděl?»

«Ano, viděl,» přikývl jsem, «hezkej. Takovej legrační.»

«Nevím, co si počít,» zopakovala bezradně Zlata, «zřejmě bych měla zavolat mámě. A nějak se postarat o pohřeb. Ještě ráno jsem spala a vše bylo jaksi v pořádku. Nebylo…»

Povzdechl jsem si. Mohl jsem se otočit a odejít. Ale. Bylo tady jedno «ale». Velmi se mi tato dívka líbila. Její oči. Její zmatek a zranitelnost.

«Pojď, koupíme ti zubní pastu,» chytám se příležitosti «U mne se dáš do pořádku. Zavoláš domů. A zítra se postaráme o pohřeb. Dnes to stejně nejde.»

«Jste moc hodný,» přikývla. «Vždyť ani nemám kam jít…»

Vyrovnal jsem útratu. Zvedla se ze židle. Vzala své věci a šli jsme na zastávku tramvaje. Devítka nás dovezla na Nový Smíchov, kde jsme pro ni nakoupili věci osobní hygieny a trochu potravin. Pak jsme jeli do mého bytu. Začínalo se stmívat.

Projevil jsem snahu něco uvařit, ale Zlata se k mé radosti chovala, jako by tu nebyla poprvé. Rázně mě vystrnadila z kuchyně.

«Nepřekážej, udělám všechno sama,» řekla, jako by si snad chtěla mou pohostinnost odpracovat. Její snaha mi přišla vhod.

«Včera jsem byl na nákupu, něco najdeš v ledničce,» navigoval jsem jí.

A tak Zlata začala rámusit nádobím. Odešel jsem do pracovny, abych zkontroloval maily a zavolal na pár čísel. Vaření mi potěšení nepřináší a ženská ruka mi tu tedy rozhodně chybí.

Sedl jsem si k počítači. Spočítal jsem přesnou částku, kolik mi dlužil Michal. Nebylo to pro mne smrtelný, ale stejně šlo o dost peněz. Škoda. Navíc není známo, kdy mi policie povolí znovu vstoupit do bytu.

Poslal jsem Honzovi sms, jestli to neví. Záhy přišla odpověď:

«Několik dní budeš muset výtrpět.»

Pak mně Zlata zavolala k večeři ala co dům dal. I tak jsem si moc pochutnal, neboť jsem se celý poslední rok stravoval všelijak. Většinou v rychlém občerstvení, anebo v restauracích. Doma hlavní chod byly pelmeně. Samozřejmě mražené.

«A pak říkají, že mladé Češky neumějí vařit,» dovolil jsem si malou lichotku.

«Pozor, já jsem z Moravy,» připomněla mi Zlata a nečekaně otevřeně a bez okolků dodala: «Nemohla bych u tebe párkrát přenocovat? Nemám kam jít. Já tady, kromě bratra, nikoho neznám.»

«Proč ne,» souhlasil jsem po krátkém zaváhání. «Ustelu ti na gauči v obýváku. Náhradní prádlo mám. Ale já jsem hned po ránu služebně pryč. Takže hospodařit tady budeš muset sama.»

Tak jsme si plácli.

Připravil jsem čaj. Chvíli jsme seděli mlčky.

«Jak dlouho Michal bral drogy?» odvážil jsem se konečně.

«Nevím,» odpověděla dívka. «Já jsem ho během posledních dvou let viděla jen zřídka. Ale všimla jsem si, že tentokrát byl jako vyměněný. Nesoustředěný, impulzivní. A proč se ptáš na drogy?»

«Na terase našli kokain,» řekl jsem, «na stole, hromádku.»

«Už jsem spala, když přišel,» se smutkem v hlase začala vzpomínat Zlata, «ale i přes spánek jsem slyšela, že s někým mluví. Michal pracoval v ochrance v nočním klubu a vracel se až k ránu. A pak jsi mě probudil.»

«V jakém klubu?» zeptal jsem se. «Nevíš, jak se jmenuje?»

«Samozřejmě, je to blízko bytu,» řekla Zlata, „ Jmenuje se Kakadu. Byla jsem tam jednou za Michalem, měl službu u vchodu. Dluží ti za byt hodně?»

«Dá se tak říci,» nedokázal jsem skryt zklamání.