Koks - страница 7

Šel jsem na parkoviště přes bránu. Na bílém čtverci mého bytu žádné auto nestálo. Jen vyschlé hrudky hlíny, odpadlé z kol. Ale v kóji jsem našel dva kanystry a dvě pruhované tašky. Smrdělo to chemikáliemi.

Vyfotil jsem to vše mobilem jako důkaz a stejnou bránou vyšel na ulici. Před domem už stálo policejní auto.

Pověděl jsem dvěma mladým policistům, co jsem našel. Přikývli a nejprve nakoukli do kóje. Pak vyjeli do bytu.

Po letmé prohlídce telefonovali svým nadřízeným. Hlásili, jaký je to špatný byt a jaké nálezy v něm učinili.

O půl hodiny později dorazilo ještě několik policistů. Pasy zabavili. Kanystry a chemikálie si vzali taky. Na všechno pořídili protokoly. Prohlídka a formality nám sebrali veškerý den až do večera. Zaplať pán Bůh, že alespoň byt nezapečetili.

Zavolal jsem jedné své známé a dohodl se s ní na úklidu bytu. Pak zajel do nejbližšího železářství a koupil nové zámky. Ještě jsem nedokončil jejich výměnu, když se ozval telefon. Číslo volajícího mi nic neříkalo. Ukázalo se, že to je Zlata.

«Ahoj, kam jsi zmizela?» byl jsem potěšen, že zavolala.

«Musela jsem zařídit fůru věci,» odpověděla dívka, «celý den lítám po Praze jako fretka. Dvakrát na policii. Pak pohřební služba, znáš to…» zlomil se jí hlas.

Ve sluchátku se opět ozvaly vzlyky.

«Neplač,» poprosil jsem ji. «Pokud potřebuješ mou pomoc, neváhej.»

«Zatím na to stačím sama,» uklidnila se Zlata, «ale děkuju ti moc.»

Na srdci mi leží jedna důležitá věc A tak opatrně vyzvídám:

«Uvidíme se večer?»

«Dnes to nepůjde,» odpověděla nešťastně Zlata, «ale určitě se uvidíme. Přece u tebe zůstaly moje věci. Ale dnes mě vezme na noc moje školní přítelkyně, co žije v Praze. Mohli bychom zítra večer? Ještě ti zavolám.»

«Dobře, když zítra, tak zítra,» odtušil jsem zklamaně.

Rozloučili jsme se. Utáhl jsem poslední šrouby na dveřích a v tom okamžiku se telefon ozval opět.

«Nazdar,» pozdravil mě přítel Honza, «dnes už policii volat nebudeš? Protože já se chystám na pivo.»

«Nebudu, nebudu,» zavrčel jsem, «přece to nedělám schválně. Tak se to seběhlo. A jak to, že se sám samojediný na pivo chystáš?

«Omyl,» zasmál se Honza, «nikoli sám, tebe jsem přece chtěl pozvat. Jen se ptám pro případ, že bys znovu na své nájemníky něco vyšťáral. Máš ještě mnoho takových narkomanů – neplatičů v zásobě?»

«Ne,» řekl jsem, «pouze tyhle dva byty měly dluhy. Zbytek mých nájemníků jsou lidé spořádaní a platí včas. Kam se mám na to pivo dostavit?

«Potrefená husa na Andělu. Hodina ti bude stačit?

«Určitě,» potvrdil jsem, «za hodinu tam budu. Hodí se mi to. Mám na tebe pár otázek.»

Zamknul jsem vietnamský byt, nasedl do auta a jel domů. Tam jsem se převlékl a prostřednictvím své oblíbené devítky dojel v dohodnutém čase na místo. Do Potrefené husy.

Byl jsem tam ještě dříve, než Honza, který se o pět minut opozdil. Objednal si pivo a kuřecí křidýlka. Já jsem zvolil smažený sýr a samozřejmě také pivo.

«Tak co ti tvoji narkomani – neplatiči, rentiére?» zopakoval kamarád otázku, «A vůbec, kápni božskou, kolik vlastně máš těch bytů?»

«Asi třicet,» nemám proč to tajit, «ale vlastním z nich jen pár. Další jsou mi svěřeny, takže já jsem správce. Přestaly platit pouze tyto dva byty. V ostatních žijí normální lidé. Z oken neskáčou a falešné pasy doma nevedou. Není moje vina, že to takhle dopadlo.»

«Jo, měl jsi dva krušné dny, to se musí uznat,» poklepal mi na rameno Honza, «nejprve koks a ten sebevrah, pak Vietnamci s amfetaminem…»