Koks - страница 9

Honza se znovu zasmál.

«Teda, Vadime, nemyslel jsem si, že jsi tak naivní,» plácnul mě znovu po rameni. «Kdo by to dělal? Všichni jsou koupeni. Každý z toho něco má. Víš, na kolik si přijde hlídkující policajt na Václaváku? Na deset až dvacet táců.»

«Měsíčně?» zeptal jsem se.

«Denně,» zasmál Honza, «denně má tolik. Kromě oficiálního platu. Samozřejmě, že se o to dělí.»

«A kolik z toho máš ty?» utrhl jsem se na něj.

Honza se urazil. Odtáhl se ode mě. Dopil svoje pivo.

«Není důležité, kolik a jestli vůbec» řekl po delší odmlčce. «Já z tohoto prasečáku brzo odejdu. Na nové místo. Do Interpolu.»

«Gratuluji ti,» vymáčknul jsem ze sebe, v duchu si vyčítaje předchozí otázku.

«Na to je ještě příliš brzy,» obměkčil se Honza, «až k tomu dojde, dám ti vědět. Zapijeme to.»

«Hele,» nechtělo se mi věřit, «fakt jsou všichni tak prohnilý?»

Odpovědi jsem se však nedočkal. Ten večer už jsme se na téma drog a ani smrti Michala nebavili. Dali jsme si ještě závěrečnou becherovku a rozešli se do svých domovů.

Ráno bylo pošmourné. Kocovina špatný dojem z něho ještě umocňovala. Ze všeho nejdříve jsem sáhl po vitamínové bombě a acylpirinu.

«Neměls míchat becherovku s pivem, blbče» nadával jsem sám sobě. Pokolikáté už.

Doplazil jsem se do koupelny. Dlouho se dával dohromady pod studenou sprchou, pak stejně dlouho si připravoval snídani.

Poté začal běžný život: hovory, prohlížení pošty, odpovědi na maily a sms. Postupně jsem se dostával do formy. Kolem oběda už jsem se cítil zcela fit.

Odpoledne jsem si udělal výlet do katastru nemovitostí. Vyzvedl potřebné doklady a vrátil se domů.

Chvíli jsem smejčil po bytě a dělal pořádek. Podíval se na sebe do zrcadla a oholil se. Pro všechny případy vyměnil ložní prádlo – podvědomí pracovalo. Zamyslel jsem se, co ještě? Pak jsem se vydal do nejbližšího květinářství koupit květiny. Přesně tam mě zastihlo volání Zlaty.

«Ahoj,» dychtivě jsem se zeptal, «kde jsi?

«Vedle tvého domu,» řekla.

«Už běžím,» slíbil jsem jí, «za pár minut jsem tam.»

Popadl jsem kytici velkokvětých kopretin, sedl do auta a rychle dojel domů. Zastavil jsem u chodníku. Ani jsem se nenamáhal dát auto do garáže. Protože u domu mě čekala Zlata. Děvče s krásnýma očima.

Šel jsem k ní a podal jí kytici. Potěšeně se usmála. A příjemně mne zaskočila otázkou, zda jí nechám přespat. Vysvětlovala:

«Zase s tím mám problém. Nebo mi pronajmi jeden ze svých bytů.»

«Volné nemám,» zalhal jsem, «všechny jsou obsazené. Budeš muset strávit noc u mě.»

Naklonil jsem se k ní. Políbil ji. Zlata byla vstřícná. Až se mi zatočila hlava.

«Co to dělám?» pomyslel jsem si. «Vždyť je mladší o šestnáct let. Teoreticky by mohla být mou dcerou».

Ale tyhle mravokárné myšlenky byly rychle pryč. Zůstalo jen líbání. Ve výtahu, na chodbě, v kuchyni. Dívčiny oči zářily štěstím.

«Celý den jsem vlastně nejedla,» popstěžovala si, «nemám něco uvařit?»

«Tentokrát to udělám já,» vžil jsem se do role pozorného hostitele «mám pelmeně, bude to raz na raz».

«Už jsem o té vaší slyšela specialitě, ale nikdy jsem to neochutnala. Nechám se překvapit,» odvětila a sedla si v očekávání dobroty na židli. «Navíc když vaří muž, je to sexy. Velmi.»

Nevyvracel jsem ji, zda je to sexy, nebo ne, když se vaří pelmeně. Vytáhl jsem sáček z mrazáku, vhodil pelmeně do vroucí vody a po deseti minutách už jsem je nakládal na talíře. Přidal jsem zakysanou smetanu a nakrájenou petrželku. Zlatě pelmeně chutnaly. Dokonce i já jsem je snědl s chutí. I když po pravdě řečeno už mi pořádně lezly krkem během mého života za svobodna.