Koks - страница 12

«A kolik tahle radost stojí u nás?» zeptal jsem se.

«Proč to vlastně potřebuješ vědět?» podezíravě se na mně podíval Honza.

«Čistě ze zájmu,» odpověděl jsem, «vždyť víš, že trávu kouřím pouze jednou za tři roky.»

«Vím,» přikývl Honza, «ale i trávu kupovat zde nedoporučuji. Máčejí ji v acetonu. Aby měla větší sílu. Čistou trávu již nenajdeš. Leda u kamaráda na chatě.»

«Tak tedy kolik stojí drogy v Praze?» připomněl jsem Honzovi

svoji otázku. «Pro uživatele.»

«Černoši na Václaváku prodávají koks za dva tisíce korun. To je za gram. Ale je špinavý, čistého kokainu je v tom jen třicet procent,» začal líčit Honza. «Koupiš-li koks přímo od dealera, pak je to dvakrát dražší, ale i v něm tvoří polovinu doplňky. Dávku heroinu dostaneš za půl tácu. Gram pervitinu stojí tisícovku.»

Byl jsem překvapen.

«Není to zrovna levné potěšení.»

«To si piš,» přikývl Honza,» a všem je to šuma fuk. Všichni se tlačí u toho koryta.»

«Kdo přesně?» navázal jsem na to další otázkou.

Honza však neodpověděl. Uvědomil si, že mi zase řekl toho víc, než bylo žádoucí. Zamračil se.

«Příliš mnoho otázek, kamaráde,» řekl mi. «Uvědom si, že čím méně víš, tím lépe spíš.»

«Tak se nedurdi,» nasadil jsem smířlivý tón, «to nám ještě chybělo, abychom se kvůli drogám hádali.»

Honza mě poplácal po rameni. Usmál se.

A co ty?» zeptal se. «Jsi dnes nějaký divný, jako by veselejší… Nezamiloval ses náhodou?»

«Nevím, možná že jo,» odpověděl jsem. «I básničku jsem dokonce složil.»

A zarecitoval jsem příteli své verše. Honza chvíli mlčel. Opřel se lokty o zábradlí vedle mně.

«Básnička je na hovno,» pravil konečně, «ale tvoje nálada budí optimismus. Já ji znám?»

«Trochu,» odpověděl jsem vyhýbavě, «viděls ji. Raději mi řekni, jak to máš doma ty, se svoji polovičkou?»

«Je to v pořádku,» odpověděl Honza, «sice pořád reptá, že nebývám doma, ale se skandály už přestála. Já jsem ji přece hned varoval, že jsem policajt. Přesto se hlavně zpočátku neubránila výčitkám typu: práce je ti přednější, nevěnuješ mi pozornost, ne vždy nocuješ doma, určitě někoho máš…»

«Obehraná písnička,» přikyvuju. «To známe z každého televizního krimináního seriálu…»

«Nojo…» co naděláš…» odplivl si Honza jako výrostek přes balkonové zábradlí.

A málem se strefil na hlavu kolemjdoucího. Zrozpačitěl a odtáhl se od zábradlí.

«No teda, pane poručíku!» peskoval jsem ho naoko. «Takhle si představujete Pomáhat a chránit?»

Honza mi chtěl k tomu něco říct, ale právě v tuto chvíli zazvonil zvonek u dveří. Ukázalo se, že přišla uklízečka Máša. Hezká Ukrajinka ve středních letech, která zajišťovala úklid v mnou spravovaných bytech. Zejména po ukončení nájmu. To ji jsem volal od Vietnamců.

Opustili jsme byt. Honza šel dál chytat své zločince, a já jsem se vydal na Václavské náměstí.

Na rohu vedle KFC stáli dva černoši, nebo občané černé pleti, jak se dnes oficiálně říká. Oba ve stejné uniformě, jakou mívají portýři. Jeden byl plešatý obvyklého vzrůstu, druhý otylý měl poměrně velký pivní břich. Tlustý něco vysvětloval plešatému. V rukou drželi letáky s nabídkou navštívit noční klub, který sídlil v mé ulici.

Šel jsem k nim blíž. Černoši přestali mluvit. Plešatý se pokusil obdarovat mě letákem, ale já jsem si ho nevzal.

«Co chceš?» zeptal se tlustý.

«Chtěl bych hulit,» řekl jsem. «Nemáte něco?»

Plešatý se zatvářil lhostejně a odešel stranou. Vydal se na lov turistů, kterým nabízel své letáky.