Koks - страница 13

«Tráva z Amstru, za tři sta,» řekl tlustý.

«Okej,» odpověděl jsem.

«Naval prachy,» nařídil tlustý, «a čekej.»

Podal jsem mu tři stokoruny. Černoch si je strčil do kapsy a zmizel v nejbližším průchodu.

Stál jsem uprostřed Václaváku a připadal jsem si jako idiot. Dal jsem peníze neznámo komu.

Uplynuly asi dvě minuty. Už jsem ty peníze odepsal, když mě někdo zatahal za rukáv. Otočil jsem se. Přede mnou stál hubený mladík. Natáhl ke mně ruku. V dlani měl sevřený malý sáček. Vzal jsem ho. Mladík kývl hlavou a zmizel v davu. Strčil jsem sáček s trávou do kapsy a vydal se dolů náměstím.

Znovu se mi do cesty připletl ten černý tlusťoch. Stál si líně vedle zlatnictví a nenápadně oslovoval kolemjdoucí muže nabídkou pobavit se s krásnými dívkami.

Pozdravil jsem ho gestem, ale tlustý nezareagoval. Jako bych mu před chvíli neumožnil malý kšeft.

Odjel jsem «devítkou» domů. Celé odpoledne vyřizoval záležitosti, které nesnesly odklad. A večer jsem se vrátil do bytu Ve Smečkách.

Máša si dala záležet. Byt zářil jako vyleštěný diamant. Byl provoněn nějakou dezinfekcí a dezodorantem. Nejen podlaha ale i nábytek nesly stopy pečlivého ošetření. Židle odložené stranou, stůl uprostřed. Také terasa byla uklizena.

«Tak co, je všechno v pořádku?» vítám se s Mášou, která se již chystala k odchodu.

«Ano, jako obvykle,» řekla, «komplexní úklid. Všechno je vygruntované, odpadky vyhozené… Bydlela tady žena?»

«Proč myslíš?» zajímalo mne.

«Zůstaly tady obnošené věci,» odpověděla, «kalhotky, podprsenka. Pod postelí se válely. A blond vlasy v koutech. Podle všeho, tady se už dávno neuklízelo.»

«Máš pravdu, nájemník tady nedávno měl ubytovanou sestru,» podivil jsem se, jak je uklízečka všímavá, «jsou to zřejmě její věci.»

«Nevím,» odpověděla Máša, «možná, že před ní tady byla ještě jiná. V koupelně byla celá polička zaplněná dámskými krémy a dózičkami. A stály tam dlouho.»

«A kam jsi ty sarapatičky dala?» zeptal jsem se.

«Vyhodila,» odpověděla stručně a zeptala se: «Neměla jsem?»

«Ale jo, měla,» uklidnil jsem ji.

Vyplatil jsem Mášu, vyprovodil ji na ulici a vrátil se do bytu. V myšlenkách zamířím na terasu. Opřel jsem se o zábradlí, jako onehdy Honza. Šikmo naproti vábil k sobě světelnou reklamou noční klub Kakadu, kde Michal dříve pracoval.

Pomalu se mne zmocňoval možná ne zrovna dobrý nápad.

Vdechl jsem naplno již studenější večerní vzduch mého oblíbeného města. Odešel z terasy a poté i z bytu. Uzamkl dveře. Sjel dolu. Přešel přes ulici.

U vchodu do klubu postávala urostlá dáma v bílém županu. Volavka. Neomylně identifikovala můj ruský původ a pokusila se navázat konverzaci.

«Pojď se pobavit, krajánku,» řekla mi s typickým oděským přízvukem, «nebudeš litovat. Máme stejné holky, jako všude. Ale levnější.»

Obešel jsem ženu v bílém a vstoupil do klubu. Doprovázela mně její poznámka, že jako opravdový chlap jsem udělal správnou volbu.

Krátká chodba mě vyvedla k dlouhému schodišti. Na jeho konci jako na letišti stála brána s detektorem kovů a nudící se strážný. Ožil, když mně uviděl a nasadil předepsaný úsměv. Položil jsem na stůl hodinky a telefon. Prošel skrze rám. Vše bylo v pořádku.

Конец ознакомительного фрагмента.